Spisovatel Adolf Branald napsal: „…muž jménem Pánek, který tak důvěrně zná těla bohyň, anatomii andělských křídel a plastiku obřích svalů, že stačí položit dlaň – a jako by se představili: Žehrovice. Já jsem Pánek. A postava z kamene hned ví své – i když pravděpodobně neví, který Pánek. Teplo, hebkost i puls jí neomylně říká totéž co včera – a včera může být i dvě stě i tři sta let. Tak daleko je k mistru kamenické hutě Janu Šimonu Pánkovi, který dával dohromady svatého Jakuba po velkém požáru v 17. století. Mezi Šimonem z roku 1689 a Bohumilem z dneška klade dlaň na kámen nepřetržitá řada otců, synů a vnuků, cítí jemné chvění pod povrchem, milují se s kamenem, žijí s kamenem, a protože neznají větší rozkoš pod sluncem, odevzdávají jeden druhému pocit, nářadí a život.“
